Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stíhací letoun (lidově též stíhačka) je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu ku váze. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války. První stíhací letouny byly většinou dvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkými kulomety a s maximální rychlostí kolem 200 km/h. V době druhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovový jednoplošník s kanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 650 km/h. Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely doplnily či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap. Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěma dvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubním radarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2 M. Dělení stíhaček V průběhu 2. světové války a těsně po ní se stíhačky začaly dělit na: doprovodné - doprovází a ochraňují bombardéry; např. P-51 Mustang noční - jsou vybaveny radarem a působí v noci, většinou dvoumotorové; zástupci jsou např. Bristol Beaufighter nebo Messerschmitt Bf 110. záchytné - tato kategorie vznikla až po 2. světové válce a zástupci této kategorie mají za úkol letět vstříct nepřátelským bombardérům a sestřelit je dříve, než svrhnou svůj náklad. Záchytné stíhačky se staly zvlášť důležitými díky existenci jaderné pumy a příkladem těchto stíhaček je např. americký F-102 Delta Dagger či BAe Lightning, za SSSR pak Su-15 či MiG-21. Přepadové - velkou rychlostí vletí do nepřátelského vzdušného prostoru, sestřelí významné cíle a vyčistí cestu pro vlastní bombardéry. Vyznačují se vysokou rychlostí. stíhací bombardéry jsou stíhačky schopné jak útoků na pozemní cíle, tak boje s nepřátelskými stíhači; zástupci této kategorie jsou např. Hawker Typhoon nebo moderní F/A-18E/F Super Hornet či Suchoj Su-30. Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády jsou nejlepším, co je daná země schopna vytvořit a většinou mají velmi omezenou nebo žádnou schopnost útoku na pozemní cíle. Příklady: F-4 Phantom II, F-15 Eagle, F-22 Raptor, MiG-29 Fulcrum, Su-27 Flanker a Su-47 Berkut. Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády (tyto úkoly se značeně prolínají), z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla (F-4G, F-15E, Su-30 Flanker). Záchytné a přepadové stíhačky jako kategorie vymizely s koncem studené války.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář